Předmluva
Geografie má vliv v dlouhodobé perspektivě. Tunisko bylo vždy nejrozvinutější částí severní Afriky, a z něj území bývalého Kartága ohraničeného po jeho dobytí Římem ochranným příkopem Fossa Regia. Arabská vzpoura v prosinci 2010 začala právě za touto hranicí. V místech chudších, s vyšší nezaměstnaností.
První část Vizionáři
I. Z Bosny do Bagdádu
Devadesátá léta jsou obdobím opožděného intervencionalizmu.
Existuje střední Evropa? Geopolitický nikoliv. Je Evropa Západní, orientovaná na oceán a východní, vnitrokontinentální. Období intervencionalizmu skončilo nepovedenou druhou intervencí v Iráku, když sunnitští extrémisté zaútočili na šítskou mešitu, a americká armáda to nebyla schopná zastavit. Rozpad Iráku nastolil myšlenku, že někdy může být vhodnější pro lidi totalitní ražim, než anarchie.
II. Pomsta geografie
Realismus bere člověka takového, jaký je. Podle Thukididase je člověk motivován strachem, sobeckostí a ctí. Morgenthau tvrdí, že chcete-li zlepšit svět, musíte s nimi pracovat, né jít proti nim. Realismus se spíše odvolává na historické precedenty než na abstraktní principy. Usiluje spíše o menší zlo než o absolutní dobro. Lidská povaha přispívá k světu neustálých konfliktů. Realizmus je zaměřený na zájmy, ne na hodnoty. Každý národ z obavy, že špatně odhadne rovnováhu sil, usiluje o kompenzaci těchto chyb neustálou snahou po získání převahy. Stěžejní otázkou zahraničních vztahů pro realisty zůstává: Kdo může co komu udělat? Realisté více oceňují řád než svobodu, která se pro ně stává důležitou až poté, co je nastolen řád.
III. Hérodotos a jeho následovníci
Srovnání Egypta a Mezopotámie. Egypt je orientovaný souhlasně s přirozenou severo jižní migrační cestou, a je izolovaných pouštěmi. Má dobře bránitelné přírozené hranice. Mezopotámie protíná východo západní migrační cestu, nemá jasně dané hranice. Mezi jejími městy neustále vznikaly spory o zavlažovací kanály. Proto tam vznikají tyranské vlády.
IV. Eurasijská mapa
Napoleon definoval strategii jako umění využít čas a prostor vojenským a diplomatickým způsobem.
Sir Halford J. Mackinder, otec současné geopolitiky, se neproslavil nějakou knihou, ale svým článkem „The Geographical Pivot of History“ [Zeměpisný základ historie], který publikoval v dubnu 1904 v londýnském The Geographical Journal. Mackinder v něm tvrdí, že Střední Asie, která tvoří euroasijský Heartland, je ústředním bodem, na kterém spočívá osud velkých světových impérií, protože už samotné pozemské rozložení přírodních tepen mezi horskými pásmy a podél říčních údolí podporuje spíše vznik impérií než států.
Mackinder nám nabízí, abychom se na evropské dějiny dívali jako na dějiny „podřízené“ dějinám asijským. Domnívá se totiž, že evropská civilizace je pouze výsledkem boje proti asijské invazi.
Nový Heartland se tak více či méně podobal sovětské říši na vrcholu její moci během studené války. Nebo bychom mohli říct, že byl jako sovětské impérium s Norskem, severním Tureckem, Íránem a západní Čínou navíc.
V. Nacistické překroucení
Friedrichem Ratzelem, německým geografem a etnografem konce 19. století, který razil myšlenku Lebensraumu neboli „životního prostoru“. byl také velmi ovlivněn spisy Charlese Darwina, a tak rozvinul organické, poněkud biologické pojetí geografie, ve kterém se hranice neustále vyvíjejí v závislosti na velikosti a skladbě lidské populace v blízkém okolí.
Švéd Rudolf Kjellén, politolog na univerzitách v Uppsale a Göteborgu. Kjellén byl horlivý švédský nacionalista, Kjellénova Německá říše budoucnosti, jak ji označil, zahrnovala celou střední a východní Evropu, stejně jako přístavy na francouzském pobřeží kanálu La Manche, pobaltské provincie Ruska, Ukrajinu, Malou Asii a Mezopotámii (které měly být spojeny s Berlínem železnicí).
To vše je však jen úvodem k životu Karla Haushofera, geopolitika nacismu a neochvějného obdivovatele Mackindera. Haushofer se domníval, že je Německo jediným státem, který má nárok na národní sebeurčení. Podle něho „jedna třetina německého národa žije pod cizí vládou mimo hranice Říše.“ Německý nový světový pořádek předpokládá Velkou východní Asii pod japonskou nadvládou, dominanci Spojených států v „Pan- Americe“ a německé ovládnutí eurasijského Heartlandu se „subre- gionem středomořské severní Afriky pod stínovou vládou Itálie.“ Pro Haushofera je to pouze mezistupeň, protože podle Mackindera Heartland dominuje světovému ostrovu a tudíž celému světu. Nicméně když se pro Německo začala válka špatně vyvíjet, Haushofer ztrácel Führerovu přízeň a nakonec byl v roce 1944 uvězněn v koncentračním táboře v Dachau.
VI. Teze Rimlandu
Nicholas J. Spykman se narodil v roce 1893 v Amsterdamu. Po válce vystudoval na Kalifornské univerzitě v Berkeley, kde také vyučoval a získal doktorský titul. Poté odešel na Yale, kde v roce 1935 založil Institut mezinárodních studií.1 Svým studentům vštěpoval potřebu chápat geografii jako hlavní nástroj toho, jak kriticky hod- notit nebezpečí a možnosti, kterým byla jeho adoptivní země ve světě vystavována. V roce 1943 ve věku čtyřiceti devíti let zemřel na rako- vinu. Ale ještě rok předtím publikoval knihu America’s Strategy in World Politics: The United States and the Balance of Power [Americká strategie ve světové politice: Spojené státy a rovnováha síly], dílo, které nám dokonce více než Mackinderova práce poskytuje základ pro pochopení světa po studené válce.
„Historie,“ říká Spykman, „se tvoří v mírných zeměpisných šíř- kách,“
Z důvodu nedostatku solární energie ve srovnání s tropy, musí lidé v mírných pásmech pracovat usilovněji, aby se vypořádali s větší rozmanitostí počasí a s rozdíly mezi ročními obdobími, které mají za následek pevné termíny setí a sklizně. Proto se lidé v mírných pásmech „stále zlepšují“.
Amerika může z pozice velmoci vystupovat proto, že jsou Spojené státy regionálním hegemonem západní polokoule a podle Spykmana „navíc mají moc působit mimo Nový svět,“ takže mohou ovlivňovat rovnováhu sil na východní polokouli. Spykman tvrdí, že základní zeměpisnou pravdou o západní polokouli je, že není rozdě- lená na Severní a Jižní Ameriku, ale na oblast severně od rovníkového pralesa, kde dominuje Amazonka, a oblast od pralesa na jih. Z toho vyplývá, že Kolumbie a Venezuela, stejně jako Guyana, i když leží na severním pobřeží Jižní Ameriky, jsou funkčně součástí Severní Ameriky a amerického Středomoří. Spykman popisuje Heartland jako území zhruba odpovídající sovětskému impériu. Okrajové oblasti Eurasie, zejména jejich pobřeží, byly tím, co Spykman nazval Rimlandem, tedy pomezním územím. Spykman se domníval, že klíčem k ovládnutí světa není Mackinderův Heartland, nýbrž Rimland, protože kromě toho, že dominuje Eurasii, je námořně orientovaný Rimland nejdůležitějším kontaktem s vnějším světem. Politika „zadržování“ studené války proti Sovětskému svazu, kterou v roce 1946 zformuloval diplomat a odborník na Rusko George Kennan ve svém Dlouhém telegramu, měla spykmanovský a mackinderovský podtón. Zadržování je pojmenování periferní námořní síly pro to, co mocnost Heartlandu nazvala obklíčením.12 Obrana západní Evropy, Izraele, umírněných arabských států, šáhova Íránu, války v Afghánistánu a Vietnamu, to vše bylo vedeno s cílem zamezit komunistické mocnosti, aby rozšířila kontrolu z Heartlandu také na Rimland.
VII. Přitažlivost námořní moci
VIII. „Krize prostoru“
Profesor politologie na Yale Paula Brackena. že by „konečná velikost země“ mohla mít stále větší vliv, který povede k nestabilitě, protože vojenský hardware a software zkracuje vzdálenosti na geopolitické mapě.
Druhá část: Mapa počátku 21. století
IX. Geografie evropského rozdělní
X. Rusko a nezávislý Heartland
Dalším geograficky daným faktem je, že v Rusku panuje krutá zima. Zdá se, že chlad vypěstoval v Rusech „schopnost trpět, jistý komu- nalismus, či dokonce ochotu obětovat jednotlivce pro společné dobro,“ krátké vegetační období ve vyšších severních šířkách vyžadovalo „vzájemnou prováza- nost mezi zemědělci,“ stejně jak „nadšené a vyčerpávající úsilí, dlouhé hodiny na polích, zapojení dětí,“ protože setí a sklízení bylo třeba pro- vést rychle. Navíc nízké přebytky z důvodu chladu povzbudily elity vznikajícího ruského státu k tomu, aby ovládly rozsáhlé oblasti, což ničilo motivaci zemědělců k usilovnější práci, pokud k ní nebyli donu- ceni, a tím přispěly k „projevům násilí“ v každodenním životě.4 Ruský komunismus, stejně jako až donedávna jisté pohrdání osobní svobo- dou, mají své kořeny v mrazivé krajině.
Prvním ruským velkým impériem a prvním velkým občanským řádem ve východní Evropě byla Kyjevská Rus, která vznikla v polo- vině devátého století v Kyjevě, nejjižnějším z historických měst podél Dněpru. To umožnilo Kyjevské Rusi být v pravidelném kontaktu s Byzantskou říší na jihu, což usnadnilo přestup Rusů na ortodoxní křesťanství. Geografie rovněž určila, že Kyjevská Rus demograficky spo- jila skandinávské Vikingy (kteří se plavili po řekách ze severu) s původ- ními východními Slovany. Neúrodnost půdy v této oblasti si vynutila, že pro vytvoření zásob potravin musely být podmaněny velké plochy půdy, a tak se začala tvořit říše, která spojila dvě dynamické regionální síly, Vikingy a Byzantince. Kyjevská Rus neustále bojovala se stepními kočovníky. V polovině 13. století byla nakonec zničena Mongoly pod velením Batu-chána, Čingischánova vnuka. Několik let sucha na jejich tradičních horských pastvinách vyhnalo Mongoly na západ, hledat nové pastviny pro koně, kteří byli zdrojem jejich obživy a mobility. A tak byl první velký pokus o expanzi ruské říše do eurasijského Heartlandu zmařen.
Moskvě k vzestupu dopomohla její výhodná obchodní poloha, protože ležela na přepravních trasách mezi řekami v povodí střední a horní Volhy. Protože Rusové byli ohroženi ze všech stran nekonečné nížiny, nezbývalo jim nic jiného než se pokusit z tohoto obklíčení vymanit, což také za vlády Ivana Hrozného udělali. Poté, co se stal carem, pora- zil kazaňské Tatary, což mu umožnilo přístup k Uralu. V pozdějších letech vlády učinil další významný krok směrem k dobývání Sibiře, když porazil sibiřský mongolský chanát, nedaleko řeky Irtyš, severo- západně od dnešního Mongolska. o necelých šest desetiletí později, na počátku sedmnáctého století, byli Rusové u Ochotského moře, na okraji Tichého oceánu. Ivan upíral svůj pohled také na jih a jihovýchod, konkrétně na mus- limský chanát Astrachaň, odnož Zlaté hordy, která kontrolovala ústí řeky Volhy a cesty na Kavkaz, do Persie a Střední Asie. Zde sídlila Nogajská horda, turkičtí kočovníci. Ivan byl neúnavný. Bezprostředně po vítězství na jihu, válčil v oblasti dnešního Estonska a Lotyšska, aby si zajistil pozici na Baltu, ale byl poražen Švédy, Poláky a Litevci a livonským řádem. To zásadně odřízlo Rusko od západu.
v roce 1904 bylo v Rusku více než 60 tisíc kilo- metrů železnic.
XI. Geografie Čínské moci
Číňané „mohou představovat žluté nebezpečí pro svět svobody jen proto, že by mohli připojit ke zdro- jům velkého kontinentu pobřeží oceánu, a měli by tedy výhodu, kterou ruští obyvatelé tohoto klíčového regionu doposud neměli.“
Čína je také mocností o velikosti kontinentu, ale prakticky zasahuje nejen do strategického středoasijského jádra bývalého Sovětského svazu, kde leží všechno jeho bohatství nerostů a uhlovodíků, ale má také přístup k hlavním námořním trasám v Pacifiku do vzdálenosti 5 tisíc kilometrů. Čína užívá 15 tisíc kilometrů pobřeží s množstvím kvalitních přírodních přístavů, z nichž většina nezamrzá.
Ohrožení Číny přicházelo po celá tisíciletí zejména z euroasijských stepí na severu a severozápadě, ze stejných stepí, které ohrožovaly Rusko z opačného směru.
vybudování Velkého kanálu mezi lety 605 a 611, který spojuje Žlutou řeku a Jang-c’-ťiang (a také k hladomoru náchylný čínský sever s ekonomicky produktivním jihem s nadbytkem rýže), měl podle britského historika Johna Keaye „podobný vliv, jako budování prvních transkontinentálních železnic v Severní Americe.“5 Velký kanál byl klíčem ke sjednocení Číny. Ve středověku ulehčil dynastiím Tchang a Sung dobytí jihu severem, a to pomohlo konsolidovat základní geografii agrární Číny.
Vzhledem k velkému rozdílu mezi severní a jižní Čínou, rozkol mezi dvěma Čínami v raném středověku, který trval dvě století, se stal trvalým, podobně jako rozkol mezi východní a západní Římskou říší.6
střed je obdělávatelná „centrální pláň“ (zhongyuan) neboli „vnitřní Čína“ (neidi), zatímco perifé- rie je pastevecká „hranice“ (bianjiang) nebo „vnější Čína“ (waidi).8
To je důvod, proč byla nakonec postavena Velká zeď.
Čína vyrostla z oblasti Wej-che a dolního toku Žluté řeky, přestože nedávné archeologické vykopávky naznačují civilizační vývoj ve stejné době v jihovýchodní Číně a severním Vietnamu.15 Během období válčících států (403–221 př. n. l.), kdy se počet malých států zmenšil ze 170 na 7, se čínská civilizace posunula dále na jih, do oblastí rýžových plantáží a čajových polí, do oblasti dnešní Šanghaje. Ale i tak politická moc zůstala na severu v oblasti dnešního Pekingu. Čínská usedlá zemědělská civilizace se neustále snažila vytvořit štít před kočovnými národy. Toto historické dilema bylo strukturně podobné dilematu Rusů, kteří rovněž potřebovali nárazníkovou zónu. Ale zatímco nepočetná ruská populace byla rozdělena do jedenácti časových pásem, Čína byla mnohem soudržnější a od starověku poměrně hustě osídlena. V současné době je Čína na vrcholu své kontinentální moci. V 19. století, kdy se dynastie Čchin stala „nemocným mužem“ východní Asie, ztratila Čína značnou část svého území – jižní spádové oblasti Nepálu a Barmy získala Velká Británie, Indočínu Francie, Tchaj-wan a oblast Koreje a Sachalinu připadly Japonsku a Mongolsko, oblasti Amuru a Ussuri, získalo Rusko. Padesátých let minulého století, kdy se v čínských středních školách objevily mapy Číny, které zahrnovaly všechny tyto ztracené oblasti, stejně jako východní Kazachstán a Kyrgyzstán. Posledních třech desetiletích, na rozdíl od Ruska rozšiřuje svůj územní vliv mnohem více prostřednictvím obchodu než nátlakem. Na rozdíl od Ameriky však Čína nepřistupuje ke světovým záležitostem s misionářským přístupem. Nesnaží se šířit žádnou ideologii nebo systém vládnutí. Je poháněna potřebou zajistit si za hranicemi energii, kovy a strategické nerostné suroviny, aby podpořila rostoucí životní úroveň zhruba pětiny lidstva světa. A skutečně, Čína dokáže uživit 23 % světové populace ze 7 % orné půdy – „tím, že na každý čtverečný kilometr obdělávatelné země v údolích a na záplavových územích vměstná asi 2 000 lidí,“ jak poukazuje Fairbank.24 A nyní jde o to umožnit většině městské populace životní styl střední třídy.
Čína již zaplavila vlastní „vnitřní Mongolsko“ přistěhovalci čínské etnické sku- piny Chan. Obyvatelé „vnějšího Mongolska“ se obávají, že jsou dalšími v pořadí, kteří budou demograficky podrobeni.
Jen málokde je ruský stát tak slabý jako ve své východní třetině a to zejména v oblasti ležící v blízkosti čínských hranic. Na druhé straně hra- nice, v Mandžusku, žije 100 milionů Číňanů a hustota obyvatelstva je dvaašedesátkrát vyšší než ve východní Sibiři.
Spory o hranice mezi Sovětským svazem a Čínou vyvrcholily vojen- skými střety v období studené války. Na tomto sibiřském konci světa byly soustředěny stovky tisíců vojáků, na ruské straně řek Amur a Ussuri v roce 1969 čekalo třiapadesát divizí sovětské armády. Maova Čína odpověděla tím, že na své straně hranice rozmístila jeden milion vojáků a ve velkých městech vybudovala protiletecké kryty. Sovětský vůdce Leonid Brežněv, aby zmírnil tlak na západním křídle, a mohl se tak sou- středit na Dálný východ, odstartoval politiku uvolnění mezinárodního napětí vůči Spojeným státům. Čína se vnímala jako stát, který je obklíčen Sovětským svazem a jeho satelitem Mongolskem, prosovětským sever- ním Vietnamem a jeho vlastním laoským satelitem a prosovětskou Indií. Všechno toto napětí vedlo k čínsko-sovětskému rozkolu, který Nixonova administrativa využila pro svá jednání s Čínou v letech 1971–1972.
Čína urputně soupeří s Ruskem o sféru vlivu ve Střední Asii stejně jako ve východní Sibiři.
pod vlivem Pekingu jsou pro tuto chvíli dvě hlavní rozvodná potrubí, jedno přepravující ropu z Kaspického moře přes Kazachstán do Sin-ťiangu a další přepravující zemní plyn z turkmén- sko-uzbeckého pohraničí, přes Uzbekistán a Kazachstán do Sin-ťiangu.
V Singapuru dominují etničtí Číňané, kteří tvoří 77% zdejšího obyvatelstva, zatímco etnických Malajců je zde pouze 14 %. Singapur se obává, že se stane vazalem Číny
Ve 3. století př. n. l. byla postavena Velká čínská zeď, aby údajně zadržela turkotatarské vetřelce. Mongolská invaze ze severu vedla v 15. století k ukončení vpádů dynastie Ming do oblasti Indického oceánu.
O potřebě invaze se bude mluvit čím dál tím méně, protože rafinovaná ekonomická válka dosáhne stejného výsledku.
Kdyby se Spojené státy Tchaj-wanu prostě zřekly, mohlo by to ohrozit americké bilaterální vztahy s Japonskem, Jižní Koreou, Filipínami, Austrálií a dalšími pacifickými spojenci, neřku-li s Indií,
To by umožnilo vznik „Velké Číny“, jejíž území by pokrývalo polovinu zeměkoule. Spojené státy a Tchaj-wan se musí zaměřit na vlastní kvalitativní a asymetrické způsoby, jak čelit Číně vojensky. Cílem není porazit Čínu ve válce v průlivu, ale to, aby se válka stala pro Čínu tak nákladnou, že by ji musela pečlivě zvážit.
Číňané budují velkou námořní základnu na jižním cípu ostrova Hainan, přímo uprostřed Jihočínského moře, s podzemními prostorami až pro dvacet jaderných a dieselelektrických ponorek.
Číňané mají stále více surovinových základen, které musí chránit na opačném konci Indického oceánu, v subsaharské Africe: ropné trhy v Súdánu, Angole a Nigérii, doly na železnou rudu v Zambii a Gabonu, měděné a kobaltové doly v Demokratické republice Kongo, to vše propojené silnicemi a železnicemi, které vybudovali Číňané, a které jsou zase napojeny na přístavy Atlantického a Indického oceánu.56 Je zřejmé, že nadvláda nad mořskými komunikačními tra- sami a přístup k nim jsou dnes důležitější než v letech, kdy žil Mahan. Americká převaha nad těmito trasami nemusí trvat navěky.
Asie se stává uzavřenou geografií, kterou čeká krize „prostoru“
XII. Indické geografické dilema
Avšak Indie postrádá jednotnou „školku“ demo- grafické organizace, jako byly údolí řeky Wej a dolní tok Žluté řeky, ze kterých se národ rozšířil všemi směry. Kromě Gangy rozdělovaly indický subkontinent různé říční systémy – Brahmaputra, Narmadá, Tungabhadra, Kávérí, Gódávarí a další. Například delta řeky Kávérí je centrem života Drávidů, stejně jako je Ganga jádrem hindsky mluvících národů.2 Kromě toho má Indie (spolu s jihovýchodní Asií) nejteplejší klima a nejúrodnější půdu ze všech euroasijských center populace, a proto, podle Fairgrieve, její obyvatelé neměli potřebu vytvořit politické struktury pro zajištění zásob ani na takové úrovni, jak to udělali Číňané a Evropané v mírném pásmu. Ačkoliv na indickém subkontinentu vznikla jedinečná civilizace, z výše uvedených důvodů postrádala po většinu své existence politickou jed- notu Číny. V nejméně vymezené a chráněné pohraniční oblasti byla ote- vřená soustředěným invazím ze severozápadu, kde je Indie nebezpečně blízko středoasijské stepi a persko-afghánské plošině s „průbojnějšími“ civilizacemi mírného pásma. Indie a Írán byly vystaveny nepříjemným útokům Mongolů ze Střední Asie, a vliv íránské kultury, jejímuž rozšíření napomáhaly od doby Achaimenovců (6.–4. století př. n. l.) invaze, vedl k tomu, že per- ština byla až do roku 1835 úředním jazykem Indie. Urdština, oficiální jazyk Pákistánu, který zabírá severozápadní kvadrant indického sub- kontinentu, značně čerpá z perštiny (stejně jako z arabštiny) a pou- žívá upravené arabské písmo. Současný indický stát stále neodpovídá hranicím subkontinentu, což je podstatou jejího dilematu. Na subkontinentu leží Pákistán, Bangladéš a částečně také Nepál. Pro Indii představují tyto státy vážnou bezpečnostní hrozbu, která ji politicky vyčerpává místo toho, aby orientovala svou politickou energii do Eurasie.
XIII. Íránský středobod
Oikumenè neboli Širší Blízký východ je snadno definovatelná zóna mezi Řeckem, Čínou a Indií, která je jasně oddělená od všech tří zemí, přestože měla zásadní vliv na každou z nich, takže jejich vztahy jsou velmi organické. Širší Blízký východ spojuje islám a dědictví nomádů na koních a vel- bloudech, na rozdíl od zemědělské Číny a Indie. Zásadní nebezpečí pro Saúdskou Arábii, založenou na oblasti Nadžd, představuje Jemen. Přestože Jemen má pouze čtvrtinu rozlohy Saúdské Arábie, jeho populace je téměř stejně početná. Protože Jemen nebyl nikdy opravdu kolonizován, obdobě jako v případě Nepálu a Afghánistánu, si nevytvořil silné byrokratické instituce. Saúdská Arábie je synonymem Arabského poloostrova, stejně jako je Indie synonymem subkontinentu. Ale zatímco je Indie hustě zalidněná celá, Saúdská Arábie představuje geograficky nejasnou síť oáz, které jsou odděleny obrovskými plochami vyprahlých ploch. Se zásobami 133 miliard barelů ropy je Írán třetí na světě a s 27 bili- ony kubíků zemního plynu je druhý na světě. Naleziště se táhnou od oblasti Kaspického moře po Perský záliv. Írán dominuje celému Perskému zálivu. Írán je tak zajímavý pro vnitrozemské středoasijské státy bývalého Sovětského svazu, protože jim může poskytnout přístup k teplému moři.
Mongolské invaze do Íránu, kterým padly za oběť stovky tisíc lidí a které zničily zdejší zavlažovací systém kanát. Íránský vliv v bývalých sovětských republikách na Kavkaze a ve Střední Asii je obrovský přes- tože by stejné bývalé sovětské republiky teoreticky mohly Írán destabi- lizovat, protože v severním Íránu žijí etničtí krajané. V Ázerbájdžánu na severozápadní hranici Íránu žije zhruba osm milionů turkických Azerů, ale asi dvojnásobek jich žije v sousedních provinciích Íránu, tedy Ázerbájdžánu a Teheránu. Ázerbájdžánci byli spoluzakladateli íránského politického zřízení. První šíitský íránský šáh Ismaíl (v roce 1501) byl turkický Azer. V Íránu žije hodně významných ázerbájd- žánských obchodníků a ajatolláhů. Írán měl alespoň do roku 2011 závidění- hodnou politickou pozici ve Středomoří, v Hamasem kontrolované Gaze, v Hizballáhem kontrolovaném jižním Libanonu a alavity kon- trolované Sýrii. Írán se téměř úplně shoduje s Íránskou náhorní plošinou. Perštinu (fársí) nenahradila arabština, jak tomu bylo u mnoha jiných jazyků. Dnes má stejnou formu jako v 11. století, i když převzala arabské písmo. Pro globální politiku rozhodující právě proto, že má klíčové postavení v geografii Blízkého východu z hlediska lokality, populace a zdrojů energie.
Írán vznikl kolem roku 700 př. n. l. díky Médům, starověkému írán- skému národu, který s pomocí Skythů založil v severozápadním Íránu nezávislý stát. Do roku 600 př. n. l. tato říše sahala od centrální Anatolie k Hindukúši (od Turecka po Afghánistán) a na jihu k Perskému zálivu. V roce 549 př. n. l. se Kýros Veliký z dynastie Achaimenovců zmocnil médského hlavního města Ekbatany (Hamadánu) v západním Íránu a pokračoval v dalších výbojích. Mapa Achaimenovské říše, ovládané z Persepole (poblíž Šírázu) v jižním Íránu, ukazuje starověkou Persii na svém vrcholu v období mezi 6. a 4. století př. n. l. Říše se táhla od Thrákie a Makedonie na severozápadě a od Libye a Egypta na jiho- západě, až po Pandžáb na východě, od Zakavkazska a Kaspického a Aralského moře na severu po Perský záliv a Arabské moře na jihu. Hlavním sídlem Parthů, kteří mluvili íránským jazykem, byl severovýchodní íránský region Chorásán a přilehlá poušť Karakum. Parthové vládli mezi 3. stoletím př. n. l. a 3. stoletím n. l. od Sýrie a Iráku po centrální Afghánistán a Pákistán, včetně Arménie a Turkmenistánu. V 8. století se politické těžiště v arabském světě přesu- nulo na východ od Sýrie, do Mezopotámie, to znamená z Umájjovského kalifátu na Abbásovský kalifát. Abbásovský kalifát na svém vrcholu moci v polovině 9. století ovládal území od Tuniska po Pákistán a od Kavkazu a Střední Asie k Perskému zálivu. Jeho hlavním městem bylo nové město Bagdád, které leželo v blízkosti starého sásánovského hlavního města Ktésifónu. Abbásovský kalifát se stal spíše symbolem íránského despoti- smu než arabského šejchství. Někteří historici označili Abbásovský kali- fát za ekvivalent „kulturního znovudobytí“ Blízkého východu Peršany v podobě arabských vládců.19 Abbásovci podlehli perským praktikám stejně jako Ummájovci, kteří byli blíže Malé Asii a podlehli těm byzant- ským. Nebyl to ani tak Karel Martel a bitva u Tours v roce 732, co „zasta- vilo arabský válečný stroj,“ ale samotný vznik Bagdádu, který hybnost beduínské kavalérie nahradil imperiální perskou administrativou.21
Ani dobytí Bagdádu Mongoly ve 13. století, které zpustošilo Irák, a zejména jeho zavlažovací systém (jako tomu bylo v Íránu), z něhož se Irák nikdy úplně nevzpamatoval, nemohlo zastavit rozkvět per- ského umění a písemnictví.Perština byla jazy- kem dvora Mughalů i diplomatickým jazykem Osmanů. Arnold Toynbee představil hypotézu, že kdyby se Tamerlán (Timur) neotočil zády k severní a centrální Eurasii a své zbraně nenamí- řil v roce 1381 proti Íránu, vztah mezi Transoxianou a Ruskem by mohl být „opačný“ , než jaký je dnes, a mohl by dát vzniknout státu zhruba velikosti Sovětského svazu, který by ale neovládali Rusové z Moskvy, ale Íránci ze Samarkandu. Šíitismus byl hybnou silou upevňo- vání Íránu jako moderního národního státu, a „íránizace“ neperských šíitských menšin v průběhu 16. století tomuto procesu také napo- mohla.27 Írán byl možná velkým státem a národem už od starověku, ale zavedením šíitismu na Íránskou plošinu Safíjovci vytvořili Írán moderní éry. Představme si tedy Írán s obrovskou sítí plynovodů a ropovodů Střední Asie, společně se svým „substátem“, jakousi říší terorismu na Širším Blízkém východě. Je jasné, že zde hovoříme o nástupci Mackinderova jádra Heartlandu 21. století. Vliv Íránu, vyplývající z jeho neomaleného zpochybňo- vání Ameriky a Izraele je značný, a nevěřím, že uvidíme skutečně přitaž- livý Írán v celé jeho kulturní kráse, pokud se režim neliberalizuje nebo se nezhroutí. Írán, věrný inovativním imperialistickým tradi- cím své starověké a středověké historie, mistrně vybudoval postmoderní vojenskou říši, první svého druhu, bez kolonií a bez tanků, obrněných jednotek a letadlových lodí. Jde o supervelmoc Blízkého východu, která vznikla na základě „strategie proxy války, asymetrické výzbroje a apelu na… utlačované,“ zejména na velký počet mladých a frustrovaných mužů. může být velmi dobře možné, že pádem Saddáma Husajna začal proces, který vyústí v osvobození ne jedné, ale dvou zemí. Stejně jako geografie umožnila Íránu nenápadnou kolonizaci irácké politiky, geografie může být fakto- rem iráckého vlivu na Írán. Severozápad dnešního Íránu je kurdský a azerský, části západního Afghánistánu a Tádžikistánu jsou kulturně a jazykově kompatibilní s íránským státem. Právě k této beztvarosti by se Írán mohl vrátit, jakmile pomine vlna islámského extrémismu a naruší se vnímání legitimity režimu muláhů.
XIV. Bývalá Osmanská Říše
Turecko
anatolský pevninský most zabírá také jediná země, v tomto případě Turecko. Společně se tyto dvě země. 150 miliony obyvatel. Aby Arabové demograficky překonali váhu Turecka a Íránu, museli bychom přidat Egypt a zbytek severní Afriky až k Atlantiku. mají také nejbohatší zemědělskou výrobu na Blízkém východě stejně jako nejvyšší úroveň industrializace a techno- logického know-how. Turecko, podobně jako Írán, vytváří svůj vlastní důležitý region ovliv- ňováním oblasti Balkánu, Černého moře, Ukrajiny a jižního Ruska,Kavkazu a arabského Blízkého východu. Ázerbajdžánu, který je jazy- kově velmi blízký turečtině, má nyní Turecko takový diplomatický vliv, který může výrazně ovlivnit každodenní politiku.Turecko kontroluje toky řek Tigris a Eufrat. demografické a průmyslové těžiště se po staletí soustřeďovalo na západě, v blízkosti Balkánu. vysoký a členitý anatolský terén, kde je každé horské údolí odděleno od dalšího, bránilo vytvoření kme- nových aliancí, které by mohly omezit osmanskou kontrolu v oblastech blíže ke Kavkazu a Blízkému východu. osmanský sultanát vzdal své vlády až po porážce v první světové válce. Mustafa Kemal Atatürk vytvořil moderní stát po tom, co říše ztratila Balkán a Blízký východ, byl skutečně revoluční – byl to on, kdo změnil hodnotový systém svého lidu. Pochopil, že evropské mocnosti neporazily Osmanskou říši, protože měly větší armády, ale proto, že jejich civilizace byla vyspělejší. Dlouhé roky chovalo Turecko naději, že se stane součástí Evropské unie.prvním desetiletí 21. století vyšlo najevo, že Turecko nikdy v EU plné členství nezíská.
Šiřitelem kemalistické ideologie byla turecká armáda, neboť skutečná demokracie byla systémem, ke kterému se kemalismus během Atatürkova života nikdy nepřiblížil. V prvních desetiletích existence republikánského Turecka byly bohat- ství a moc spojené s armádou a s radikální sekulární elitou v Istanbulu. Ke změnám došlo začát- kem osmdesátých let, kdy nově zvolený předseda vlády Turgut Özal, oddaný muslim z centrální Anatolie se súfijskými tendencemi, přijal řadu reforem, které liberalizovaly centrálně plánovanou ekonomiku.To vedlo k vytvoření zbohatlické střední třídy zbožných muslimů se skutečnou politickou mocí.
Do konce roku 2002 byla sekulární elita popíjející whisky zdiskreditována. Volby přinesly absolutní parla- mentní většinu islamistické Straně spravedlnosti a rozvoje pod vede- ním Recepa Tayyipa Erdogana,
domovem milionů chudých zbožných Turků, kteří se sem přestěhovali z anatolského venkova za prací
téměř dvě třetiny městské pracující třídy Turků se modlí denně, stejně jako většina venkovského obyvatelstva.
Na počátku 21. století se Turecko ukázalo jako skutečně politicky, eko- nomicky a kulturně demokratický stát, který odráží islámskou povahu většiny Turků. Výsledkem bylo částečně protiamerické a protiizraelské Turecko.
V květnu 2010 izraelská komanda zadržela flotilu šesti lodí, které vezly humanitární pomoc z Turecka do Hamasem kontrolovaného pásma Gazy. Zuřivá turecká reakce se stala katalyzátorem, který ozná- mil světu historické turecké odvrácení od Západu směrem k Východu.
islámské povědomí roste spolu s globalizací.
Turecko je příkladem islámské demokracie, která může sloužit jako vzor pro nově osvobozené státy.
Kdybychom věděli něco více o Džaláluddinu Rúmím, který v 13. sto- letí založil turkický tarikat spojený s tančícími derviši, byli bychom méně překvapeni kompatibilitou islámu a demokracie, Islámský fundamenta- lismus by se nám pak nezdál tak jednolitý a nebezpečný. Rúmí odmítal „nezralé fanatiky“ opovrhující hudbou a poezií.8 Varoval, že plnovous nebo knír u duchovního nejsou znakem moudrosti. Rúmí upřednostňo- val jednotlivce před davem a důsledně vystupoval proti tyranii.
Turecka, které získalo náhle na významu i díky své vlastní sílící islamizaci.
turecký a íránský národ jsou soupeři, zatímco se jejich kultury a jazyky intenzivně proplétají.
Kromě toho ani Turecko ani Írán nebyly v koloniálním područí někoho jiného.
Írán má potenciál „pomoci Turecku realizovat jeho hlavní strategický cíl, kdy by se měl stát energetickým centrem, které dodává zemní plyn a ropu [z Íránu] na trhy západní Evropy.
Turecku a Íránu pomohla revoluce v globální komunikaci, která, alespoň v jejich případě, umožnila lidem povznést se nad národnostní příslušnost a opravdu přijmout náboženství jako identitu skupiny.
Hlavní důvod, proč existuje Jordánsko, se neustále zamlčuje. Jordánsko funguje jako nárazníkový stát pro ostatní arabské režimy, které nechtějí hraničit s Izraelem.
Tunisko a Egypt
Tunisko a Egypt jsou prastaré civilizace, jejichž státnost se zrodila již ve starověku, zatímco například Libye a Jemen jsou vágní geografie, jejichž státnost nebyla uznána až do 20. století. Západní Libye kolem Tripolisu (Tripolsko) byla vždy orientována na bohaté a urbánní civi- lizace Kartága v Tunisku, zatímco východní Libye kolem Benghází (Kyrenaika) byla vždy orientována na Alexandrii v Egyptě.
Jemen
Jemen byl od starověku bohatý a zalidněný, ale jeho četná horská království byla vždy oddělená jedno od druhého. Proto není žádným překvapením, že budování moderních a nedespotických států v Libyi i Jemenu je obtíž- nější než v Tunisku a Egyptě.
Irák
Mezopotámie byla protnutá jednou z nej- krvavějších migračních tras v dějinách. Irák byl ustavičnou obětí okupace, ať už byl napaden ze syrské pouště na západě, nebo z plošiny Elam v Íránu na východě. Pouze utlačující tyranie mohla odvrátit naprostý rozpad, ke kterému byla tato pohraniční oblast náchylná. Mezopotámie byla jednou z nejslaběji řízených částí Osmanské říše. Dalším příkla- dem nejasného geografického vyjádření bylo volné seskupení kmenů, sekt a etnik, jež byly dále rozdělené Turky do vilajet* kurdského Mosúlu, sunnitského Bagdádu a šíitské Basry.
1958 Krále Fajsala II., který zemi vládl posledních devatenáct let, i s rodinou postavili ke zdi a všichni byli zastřeleni. Premiéra Nurí al-Saida zastřelili.
Zástup diktátorů, typických pro východní blok, začínal brigádním generálem Abd al-Kari- mem Kásimem a končil Saddámem Husajnem, přičemž každý následující diktátor byl tvrdší než ten předešlý.
Etiopie
Etiopie, s 83 miliony obyvatel, má ještě početnější populaci než Egypt, zatímco severní a jižní Súdán má více než 40 milionů obyva- tel. Boje o využití vody budou v 21. století všechny tyto vlády stále více znepokojovat.
Sýrie
Geografie a historie nám říkají, že Sýrie, s dvaceti miliony obyvatel, bude i nadále epicentrem otřesů v arabském světě. Aleppo v severní Sýrii je městem bazarů, které mělo užší historické vazby na Mosúl a Bagdád v Iráku než na syrské hlavní město Damašek. Kdykoliv význam Damašku upadal, Aleppo obnovilo svoje postavení. Aleppské súky ovládají Kurdi, Turci, Kavkazané, arabští křes- ťané, Arméni a další, na rozdíl od damašských súků, které jsou více světem sunnitských Arabů. Mezi Aleppem a Damaškem leží stále důležitější centra sunnitů, například města Homs a Hamá. Mezi Damaškem a jordánskou hranicí žijí Drúzové a v horách sousedících s Libanonem jsou alavité. ztráta Libanonu odřízla hodně ze syrského Středomoří, z jehož bohatého kulturního trezoru sálal život. Od chvíle, kdy v roce 1920 Francie oddělila Libanon od Sýrie, se ho Syřané zoufale snaží získat zpět.
XV. Braudel, Mexiko a velká strategie
Luttwak uvádí tři chronologické fáze římské velké strategie. První z nich je juliánsko-klaudiánský systém (neboli republikánská říše), ve kterém klientské státy obklopující impe- riální poitalštěné jádro byly dostatečně ovlivněny „totalitou“ římské moci, aby plnily přání říše bez nutné přítomnosti okupačních vojsk. V této fázi byla diplomacie, nikoli vojenská síla, aktivní součástí řím- ského nátlaku, přestože byly v „obrovském kruhu“ kolem Říma roz- místěny ohromující formace římských vojáků. Protože tyto jednotky nebyly potřebné při okupaci klientských států nebo pro obranu území, byly, podle Lutwakových slov, „přirozeně mobilní a neomezeně pře- místitelné.“ Byl to vrchol moci, kterou bylo možné prozíravě aplikovat. Na druhou stranu zde fungoval také princip šetření sil. Pro jakouko- liv vojenskou událost bylo možné zvýšit kapacitu této armády a každý si to v oblasti Středozemního moře uvědomoval. Tím pádem se Říma každý bál.
Antoninský systém, který fungoval od poloviny 1. století do poloviny 3. století, odráží to, co Luttwak nazývá „teritorializací“ impéria. Řím v této chvíli cítil potřebu nasadit armádu všude, i v klientských státech samotných, aby zajistil jejich věrnost, a tak se princip šetření silami vytratil. Nicméně říše prosperovala, rozšiřovala se a dobrovolná romanizace barbarských kmenů alespoň na nějakou dobu „odstranila poslední zbytky nativistic- kého nepřátelství.“
Proto přišel třetí systém hlavní římské strategie: Diokleciánova „obrana do hloubky“, při níž splynuly pohra- niční národy do formálních konfederací, které byly schopny napadnout Řím. Možnost zvýšit kapacity, která se v druhém systému zachovala, teď zmizela. A protože římské legie byly na pokraji zhroucení, Řím budil stále menší obavy.
Globalizace, která v jistém smy- slu představuje amerikanizaci světa, současně slouží jako prostředek pro boj s americkou hegemonií.
Skutečnou příčinou selhání Říma v jeho závěrečné fázi velké strate- gie bylo, že neposkytl mechanismus pro postupný ústup ve chvíli, když se říše rozkládala zevnitř.
„rozdíl v příjmech mezi Spojenými státy a Mexikem je největší mezi dvěma sousedními zeměmi na světě.“ Americký hrubý domácí produkt je devětkrát vyšší než HDP Mexika.
Mexická populace se 111 miliony obyvateli a populace Střední Ameriky se 40 miliony představují polovinu oby- vatel Spojených států. Z důvodu existence NAFTA (Severoamerická dohoda o volném obchodu) 85 % veškerého mexického vývozu smě- ruje do Spojených států a k polovině středoamerického obchodování dochází s USA.
Osud Spojených států bude spočívat na severu a jihu, nikoli na východě a západě.
Amerika je tím, čím je, pokračuje Huntington, protože byla osídlena britskými protestanty. nesouhlas, individualismus, republikanis- mus, to všechno je odvozeno z protestantismu. zatímco Američané prosazují rozmanitost, „současná přistěhovalecká vlna je ve skutečnosti nejméně různorodá v naší historii.“ Do roku 2050 by mohla jedna třetina populace Spojených států mluvit španělsky. Profesor University of New Mexico, Charles Truxillo, předpovídá, že do roku 2080 se jihozápadní státy USA a severní státy Mexika semknou a spo- lečně vytvoří novou zemi,
budoucím desetiletí budou spojovat železnice, sil- nice a potrubí celou Eurasii přes Střední Asii a zejména přes afghánské centrum.
Způsob, jak se chránit před proíránskou Venezuelou a dal- šími radikálními státy, které se mohou časem objevit na západní polo- kouli, je zahrnout velkou karibskou oblast do zóny volného obchodu a svobodné migrace lidí, kterou, chtě nechtě, budou ovládat Američané, zatímco mexická a středoamerická populace bude obstarávat pracovní sílu pro stárnoucí Ameriku. Samozřejmě, že se to již děje, ale intenzita lidské výměny by se měla zvýšit.
Mít jistotu, že se nějaká velmoc na východní polokouli nestane příliš dominantní, aby ohrozila Spojené státy na západní polokouli, bude mnohem jed- nodušší, pokud Spojené státy budou prosazovat především jednotu západní polokoule.
Spojené státy musí vyvažovat moc v Eurasii a sjednotit sílu v Severní Americe